Kopidlno - Oficiální web

* 30. 9. 1803 v Nové Pace – † 1. 10. 1881 v Kopidlně

Narodil se 30. září 1803 v chudé rodině v Nové Pace. Z tohoto kraje kolem Kumburku a staropackých hor  v kraji  polodrahokamů,  brambor  a  lnu  vedly  před  léty  kroky  četných  muzikantských kapel za chlebem do celého světa. Jeho rodiče měli malé hospodářství a pekařství. Svá dětská léta prožil doma, kde navštěvoval obecnou školu u tehdejšího učitele Víta Šádka, který naučil také Hilmara hrát na housle,  harfu,  flétnu  a  klavír.  I Hilmarova  pouť  vedla  z packého  domu,  v němž se narodil, přes Liberec, Žitavu a Drážďany do Rakouska, Polska a Ruska. Ve svých 9 letech uměl Hilmar již hrát na housle,  flétnu  a  libozněn,  jak  se tehdy říkalo klavíru. Velký Hilmarův přítel a Kopidleňák V. Crha o tom  napsal:  „Hra  na  klavír – libozněn – docházela  v té  době  znační  obliby, především u šlechty a měšťanů. Poněvadž hráčů bylo pořídku, často se stávalo, že František Hilmar jako jediný, který uměl hrát na piáno, hrával v těchto rodinách, za což byl mnohdy štědře obdarován.“ Hilmarovi nebylo ještě ani 14 let, když se vydal s novopackou kapelou do světa. Procestovali Rusko, Německo, Polsko i jiné země a všude byli jako dobří čeští muzikanti vítáni. Hilmar byl přes svoje mládí uznávaným vedoucím této kapely. Starší jeho kolegové museli často svého „benjamínka“ doslova bránit před obdivovateli, kteří si chtěli mladého muzikanta nechat jen pro sebe a byli ochotni poskytnout jemu i vyšší hudební vzdělání  a  všechno  pohodlí  tehdejšího  panského  života. Přes tyto nabídky se mladý Hilmar vrátil do rodného kraje a zůstal již věren Novopacku, a především Kopidlensku, až do konce svého života.

Jednoho dne přišel jako patnáctiletý chlapec s packou kapelou do Kopidlna. Jeho nevšedního hudebního talentu si povšiml místní farář F. A. Vacek (přítel Jungmanna a Dvorského). Tomuto se bystrý chlapec velmi zamlouval a nabídl mu, zda by nechtěl být učitelem. Mladý Hilmar tuto nabídku přijal a počal navštěvovat několikatýdenní učitelský kurs v Jičíně. Pro Hilmara tak nastala tuhá práce. Na pomoc rodičů spoléhat nemohl, a proto si vydělával potřebné peníze ke studiu a obživě hudbou. Po absolvování kursu nastoupil své první místo jako učitelský pomocník na školu v Kopidlně. Později působil jako filiální učitel v Kolíně a ve Střevači, odkud se v roce 1838 vrátil opět na školu v Kopidlně, kde působil plných 35 let. Hilmar si vážil svého postavení a stále si uvědomoval svoje vzdělání. Kromě hudby učil pravopisu a češtině, která se stala jeho nejoblíbenějším předmětem. Za jeho padesátileté učitelské působení byl mu udělen stříbrný kříž s korunou. Vzpomínáme-li dnes jeho učitelské činnosti i jeho skladatelské dráhy, nelze nevzpomenout jeho značné zásluhy o výchovu dorůstající mládeže. Miloval svůj národ nejen v práci, ve své učitelské praxi, ale i ve svých skladbách. Proto také jeho hudba dýše pravým českým národním duchem. Z těchto pramenů vznikla také jeho polka, která se stala českým národním tancem. Z malých obcí na Kopidlensku se šířila po celém českém venkově, až se dostala do Prahy, kde byla hrána na všech reprezentačních plesech a význačných koncertech. Tím se její cesta nezastavila. Hilmarova polka pronikla dále do Vídně, podmanila si i Paříž, představila se na  jevišti  milánského  divadla  v Itálii  a odtud pronikla i do Německa. Hilmar napsal přes 200 tanců, a to především polek. Rozdával je v rukopisech i opisech, a to každému, kdo o tyto projevil zájem. Jeho značnou oblibu a slávu založila polka Esmeralda. Byla tisíckrát a tisíckrát přepisována kapelníky na Jičínsku,  Nymbursku  a  Poděbradsku,  až   se   její   sláva   dostala   do  Prahy,   kde   byla   hrána na Slovanském ostrově. Esmeralda si získávala celý svět. Její text se objevil v Paříži, a dokonce v Americe.  Velkého  úspěchu dosáhly i jeho další polky, jako Cikánská, Ochotnický, Jiřinka, Vlastenka a celá řada dalších, které se hrají a tančí dodnes. Mezi známé skladby zejména na Kopidlensku patří jeho skladba složená k výročí kopidlenského cukrovaru, která se jmenuje Zdar kopidlenskému cukrovaru. Hilmarovy skladby hrály s oblibou vojenské hudby. Úspěch skladeb byl Hilmarovi nejlepší odměnou, neboť v tom spatřoval uznání celého národa a nejširších lidových vrstev. Uměleckou úroveň jeho skladeb, jeho hudební talent a českost jeho hudby ocenili Bedřich Smetana i Antonín Dvořák, kteří se s velkým uznáním vyslovovali o Hilmarově skladatelské práci a této si vysoce vážili.

Hilmar mimo své hudební nadání byl znám jako dobrý tanečník, který se zájmem sledoval a studoval nově se tvořící tanec – polku. Původně tento tanec vzniklý podle popěvku: „Strýček Nimra koupil šimla“, nazýval se „nimra“, nebo „maděra“. Podle rytmu zval se původně půlka a později polka. Tento tanec plně zaujal Hilmara pro svůj český původ, při čemž uznal za vhodné jej hudebně od základu upravit. Pro své polky volil Hilmar volnější tempo, než měl tehdy oblíbený „šotyš“, ale rychlejší než dosavadní „nimra“.

Hilmarovy polky – český klenot – hudebně milé a prosté vábily svojí vkusností a původností. Polky tančily se nejen ve městech, ale i v každé dědině. Ve čtyřicátých létech minulého století se našli mnozí nakladatelé, kteří začali vydávat Hilmarovy polky tiskem. Odtud tedy pramení Hilmarovo prvenství,  že  byl  skladatelem  první  tištěné  polky  vůbec.  Jeho skladby, jako hudba upřímně česká a poctivě lidová, razily si svou cestu do celého světa a ke všem srdcím.

Hilmar bydlel půl století velmi chudě a skromně v malém domku čp. 180 v nynější Husově ulici v Kopidlně. Jak se později vměstnala čtyřčlenná Hilmarova rodina, klavír a nejnutnější bytové zařízení do dvou malinkých místností, lze těžko uvěřit. Tento domeček zde stojí dodnes a jistě si každý návštěvník při jeho prohlídce tuto otázku položí. Mramorová deska umístěná na domovním průčelí svědčí, že zde žil František Hilmar, vzorný učitel a hudební skladatel první tištěné polky. Hilmar trávil většinu dne ve škole, ve školní zahradě a jako vášnivý včelař u svých několika úlů ručně vyřezávaných a pestrými barvami namalovaných. Po příchodu ze školy opravoval školní úlohy a věnoval se přípravě na příští školní den. Poté zasedl ke klavíru anebo se věnoval hře na housle. Přitom měl vždy po ruce notový  papír  a olůvko, poněvadž tehdy tužky neexistovaly. Své náčrty pak již brkem napsal načisto na papír a tak byla skladba hotova. Kromě těchto prací vyučoval hudbě, a to buď doma, nebo docházel  za  svými  žáky.  Hodně  času  věnoval  na zkoušky  se svými muzikanty, na muziku světskou i kostelní. Hilmar měl svoji kapelu, a tak o poutích a posvíceních i jiných příležitostech zaznívaly jeho polky,  valčíky  i  kvapíky.  Často  hrával  také  i  panstvu  na zámku.  Musel  vyhovět  vrchnosti světské i duchovní.

Své skladby psal srdcem a snad právě proto došly takové obliby. Největšího ocenění se dostalo Hilmarovu  dílu  od Zdenka Nejedlého, který v knize o Smetanovi napsal: „A tak i Smetana vyrůstal pod vlivem prvních a nejlepších polek Františka Hilmara.“